GILDA GLADIATORI STRACHU

Římská pěchota

Z Wikipedie,otevřené encyklopedie

 Pěchota římské republiky

Až do šestého století př. n. l., byly kmeny vnitrozemské Itálie ovlivněny spíše keltskou halštatskou kulturou ze severu, než Řeky na jihu. Vliv keltské kultury je také patrný i v římské vojenské historii. Bojové prostředky byly v úzkém vztahu s kmenovým modelem a existují důkazy o existenci elitního řádu vítězů a válečných kněží, zasvěcených bohu války Martovi, otci Romula a Rema, kteří byli legendárními zakladateli Říma. Římané zpočátku bojovali pouze meči; čepele dlouhé až 70 centimetrů, byly nalezeny spolu s bronzovými hroty šípů. Přilbice kalottského typu byly bronzové, zprvu ve tvaru hrnce a byly nošeny jako klobouky. Brnění chránilo především hruď.

Okolo roku 600 př. n. l. si Řím podrobili Etruskové, národ neznámého původu, jejichž kultura byla soustředěna v několika velkých městech na severu.

Takto vypadal římský meč gladius

 

 

 

Krátce před dosažením nadvlády převzali do svého arzenálu falangu hoplítů a zavedli její organizaci v Římě a ostatních podrobených národech. V etrusko - římské armádě sloužili všichni dospělí mužští obyvatelé státu. Lid byl rozdělen do voličských tříd známých jako centurie (setniny), přičemž každá ze tříd se na své náklady sama vybavovala pro případ války v rozsahu odpovídajícím jejím finančním možnostem. Římané vypudili Etrusky koncem šestého století př. n. l., ale zřejmě si ponechali falangu řeckého typu. Slabost falangy se ukázala v mnoha bitvách z Galy a Samnity. Samnité žili v drsné a hornaté zemi, takže většina z nich byla ozbrojena oštěpy, štítem a lehkým brněním. Římané se poučili z těchto bitev a zavedli legie. Legie byly rozděleny do manipul z nichž každý byl tvořen dvěma centuriemi. Legie byla dělena na hastati, principes a trirarii. Hastati byli mladíci, kteří byli ozbrojeni kopím (později mečem), štítem a lehkou výzbrojí. Principes byli muži na vrcholu sil, kteří byli skvěle vyzbrojeni. Trirarii byli staří veteráni, kteří byli ozbrojeni kopím a silným brněním.

 Další reformy

Legie prošly dalšími reformami po střetnutí s rychlými, obratnými kartaginskými armádami během punských válek. Pokud jde o armádu, jedná se stále o milici složenou z občanů střední a vyšší třídy. Od každého muže se očekávalo, že bude konat vojenskou službu v trvání šestnácti let, až do věku 46 let, ke které v době války každoročně nastupoval. Povaha římské brané moci se však pozvolna měnila: od roku 392 př. n. l. dostávali vojáci pravidelný plat, takže tato armáda spíše připomínala moderní armádu složenou z profesionálů než odvedenců. Povinnost vykonávat vojenskou službu během dlouhých válek ve čtvrtém a třetím století př. n. l. vedla k tomu, že se z mnoha legionářů stávali prakticky vojáci z povolání. Legionářům byly poskytovány stále častější úlevy z majetkových odvodů a po katastrofální porážce u Kann byli povoláváni k vojsku rolníci a dokonce otroci. Legie měla 4200 mužů, přičemž tento stav mohl být rozšířen až na 5000. Legie byla rozdělena do centuriií po 80 - 100 mužích a dvě centurie tvořily jeden manipul, tedy hlavní taktickou jednotku římské armády té doby.

Každý muž měl k ochraně scutum (štít) a jeho výzbroj tvořila dvě pila (oštěpy). Pila byla dvojího druhu - silná a slabá. Pokud jde o silná pila, některá jsou okrouhlá o průměru délky dlaně, jiná čtvercová. Každé pilum je vybaveno hlavicí se zpětnými háčky o stejné délce ratiště. Hlavice byla pevně připevněna k dřevci několika nýty, takže v akci železo praskne dříve, než se oddělí ačkoliv je jeho tloušťka v místě, kde je v kontaktu se dřevem, na jedena půl prstu silná; tak velkou péči věnovali jejímu pevnému připevnění.Polybios

Hlavní zbraní, kterou byli hastati a principes vyzbrojeni byl meč gladius hispaniensis, který Polybios popisuje jako vynikající ostrý a silný meč. Gladius byl patrně převzat od španělských keltiberských kmenů po druhé punské válce. Gladius byl vykován ze železa a měl čepel dlouhou 50 centimetrů. Jeho dlouhá špice nasvědčuje, že byl používán k bodání (což je více účinnější než sekání). Římské manipuly poskytovali více prostoru než těsné řecké falangy. V tomto případě se boj skládal z pestré směsice jednotlivých soubojů. Římané tímto způsobem vítězili především díky vynikajícímu výkonu jednotlivých dokonale vycvičených šermířů.^[1]

Zde vidíme římské legionáře jak se připravují k útoku. Povšimněte si štitu scutum.

 

 

 Pěchota římského impéria

První římský císař Augustus poznal, stejně jako jeho velký strýc Caesar, že vojenský úspěch představuje vynikající předpoklad politické popularity a proto sledoval politiku opatrné expanze střídavě se zdokonalováním obrany impéria. Tento vývoj pokračoval až do doby kdy germánský vůdce Arminius zničil v roce 9 n. l. v Teutoburském lese tři římské legie. Augustus zrazoval svého následníka Tiberia od dalších dobyvačných válek. Přesto však došlo k dalším výbojům: v roce 43 n. l., kdy císař Claudius nařídil invazi do Británie a další v letech 100 n. l. až 115 n. l., kdy císař Traján dobyl Dácii (současné Rumunsko) a Mezopotámii. Trajánův následník Hadrián přijal pasivní defenzivní politiku.

Strategie římské říše vyžadovala pouze malou profesionální armádu. V roce 31 př. n. l. bylo k dispozici 60 legií, ale Augustus snížil jejich počet na 28 legií tvořených délesloužícími dobrovolníky. Tradiční šestnáctiletá vojenská služba z dob války byla zavedena pro odvedence jako minimum. Požadavek vlastnictví majetku byl zcela zrušen a nyní mohl vstoupit do armády kterýkoliv římský občan, který prošel výběrem. Každé legii velel legát (senátor jmenovaný přímo císařem) a šest tribunů. Organizace se podobala té, kterou zavedl Marius. 10 kohort se tedy skládalo ze 6 centurií po 80 mužích, přičemž první kohorta byla rozšířena o 5 centurií dvojnásobné velikosti až na celkový počet 800 mužů. Vybavení legionáře prošlo pouze omezeným vývojem. Pilum bylo využíváno nejpozději do roku 200 n. l. ve tvaru podobném jako v dobách republiky, ale bylo podstatně lehčí. Meč se zkrátil, čepel byla typicky dlouhá kolem 50 centimetrů, ale měla relativně delší hrot což naznačuje, že se jednalo o čistě bodnou zbraň. Legionáři dále používali kroužkové brnění a to až do závěru prvního století kdy bylo postupně nahrazeno výrazně římským kusem lorica segmentata. Bylo to brnění vyrobeno ze železných pásků spojených dohromady háčky, řemínky nebo pásky. Zhruba ve stejné době byl původně oválný štít scutum, nahrazen štítem obdélníkovým, vyrobeným z vrstev dřeva pokrytého kůží, jehož strany byly chráněny bronzovým plechem. Pokud jde o přilby, byla zde pouze minimální uniformita. Nejvíce se používala přilba galská, která byla takto pojmenována, protože jí vyráběli zbrojíři v Galii.

Takto vypadal římský voják v raných dobách římského císařství. Povšimněte si brnění lorica segmentata

 

 

 Pomocné sbory

Římské legie tvořily hlavní údernou složku římské armády, která byla povolána, aby čelila největší hrozbě. Práce v kasárnách a dobrovolné operace spočívaly na bedrech pomocných sborů - auxilia, které byly sestaveny z neřímských občanů a podrobených národů římské říše. Tyto pomocné sbory dále podporovaly legie při větších střetnutí. Auxilia sestávala z kmenových odvedenců, námezdních vojáků, nebo spojenců, ale od dob císaře Augusta bylo k dispozici nejméně 70 kohort pomocných pěších sborů sestavených z délesloužících profesionálů, organizovaných podobně jako kohorty legionářů. Každá kohorta pomocných sborů se rekrutovala zkonkrétní provincie římské říše, a její název označoval provincii, odkud pocházela. Od konce prvního století n. l., však byly kohorty často sestavovány jinde a odvody z nových oblastí byly zdrojem některých podivných etnických směsí. Hlavní pobídkou pro odvedence představovalo udělení římského občanství s veškerými právy vojákům pomocných sborů a jejich potomků po dokončení služby v trvání 25 let. Kohorty se skládaly z lučištníků, prakovníků nebo těžké pěchoty. Výstroj pomocných sborů byla nejméně o jednu generaci starší než vybavení legií.

Taktika armády Římské říše

V době raného římského císařství nebyly velké bitvy v poli příliš časté. Spíše se jednalo o tažení proti vzbouřencům, které bylo obvykle ukončeno útokem legií proti jejich opevnění. Z válečných tažení se stala spíše rutinní logistická a technická záležitost než taktický problém. Pro toto období je příznačná doktrína, která spoléhala na mohutnou sílu střel. Když budoucí císař Vespasián obléhal v roce 68 n. l. židovské město Jotapata, zahájil obléhání každodenním útokem s bombardováním, při kterém bylo použito nejméně 350 vrhačů střel a 700 lučištníků. Když jeho syn Titus útočil o dva roky později na Jeruzalém, měl patrně podporu 700 vrhačů střel. Střelecká síla byla v bitvách v poli stále důležitější; proti Alamanům v roce 135 n. l. rozmístil Arriános svoje dvě legie za zdí sevřených štítů, za kterou byly umístěny dvě řady lučištníků a vrhačů střel, které rozstřílely jezdectvo Alanů zpoza ochranné barikády tvořenou legiemi. Pod ochranou střelecké síly útočily legie na opevněné pozice a přitom někdy používaly zvláštní formace. Nejznámější z těchto formací je testudo (želva). Tato formace dokumentuje úroveň výcviku armády Římské říše, protože k jejímu provedení bylo zapotřebí velice intenzivního výcviku.

Zde můžete vidět římského legionáře ze třetího století n. l.. Povšimněte si nedostatku brnění.

 

 

 Úpadek římské pěchoty

Od poloviny druhého století n. l. představovaly hlavní vnější ohrožení Říma barbarské kmeny Germánů. Pokles účinnosti římské armády byl způsobem expanzí, která měla čelit hrozbě barbarů. Vojenská služba se stala povinnou, což byl velice nepopulární krok, který přispěl k úpadku armády, ale který byl ironicky kompenzován odvody barbarů. To na druhé straně vedlo k barbarizaci římských zbraní a taktiky. Taktická výhoda, které bylo dosaženo profesionalizací, tedy vynikající výzbroj a taktickou legií z doby republiky a počátku římského impéria, byla nakonec obětována strategickým krokům.

Hlavními zbraněmi římské pěchoty byl meč spatha, dýka, těžké kopí nazývané spiculum, které mohlo být vrháno, nebo používáno k bodání a konečně lehčí kopí řečené vericulum. Spatha byl sekací meč s čepelí v délce 70,5 centimetru. Je možné, že byl odvozen z galského dlouhého meče a byl používán kavalérií z Augustova období. Mnoho pěšáků té doby zanechalo nošení brnění a dokonce přileb - což byla značná nevýhoda, když se postavili Gótům, kteří doprovázeli své výpady deštěm střel a později proti hunským jízdním lučištníkům. Brnění se skládalo téměř výhradně z přileb. Helmy nesly znaky nekvalifikované masové výroby, takže nebyly schopny uspokojit potřeby nové armády odvedenců. Střelecká síla byla hrozivá a jejím cílem bylo patrně zabránit barbarům aby se dostali na dosah, kde by jejich velikost a zuřivost mohly mít rozhodující význam.